Dvacet let je i v hudbě hodně dlouhá doba - tak dlouho už hrají Krásné nové stroje. V řadách postupně zaniknuvších souborů nové vlny a až na vyjimky stagnujících kapel tuzemského alternativního rocku, s nimiž mají "Stroje" shodnou startovní čáru, začínají být se zvednutým « skrýt následující
praporem nepopíratelné hudební kvality zvolna osamělými jezdci. Hlavně tím, že ještě nemusí vykrádat sami sebe a jejich hudba má i s přibývajícími lety stále onen jiskřivý náboj. Lze si to vysvětlit tím, že se KNS nikam nespěchají - za dvacet let mají dvě dlouhohrající (vynikající) alba, koncerty jen párkrát do měsíce, hudba je pro ně stále jen koníčkem... .
Pak se nelze divit, že Přísně tajné je doslova našlapáno nehynoucím nadšením, hmatatelným v každé notě. Úplně samozřejmé jsou skvělé instrumentální výkony a zaranžování skladeb - výbušná dechová sekce, kytara střídající polohu kulatého jazzového zvuku a rockového nakřáplého zkresleni, bezchybně šlapající rytmika bicích a kontrabasu, to vše je stmeleno do košatého celku, který je skrz naskrz prošpikován energií, kterou mohou mnohem mladší soubory Krásným novým strojům jen závidět. Vše je umocněno výtečným zvukem - Ondřej Ježek dokazuje, že mu nejsou vlastní jen kytarové kapely.
Stylově se KNS rozlili ještě více do stran - kromě jazzově - bigbítové polohy koketují i s nyní frčícím funkem (výborná Duch lana) a často nechybí téměř punkový nápřah a rychlost (Zmatek), ale pořád je to ten po několika tónech lehce identifikující charakteristický zvuk stále krásného, stále mastného a stále nového stroje. Nejinak je tomu v textech, mimo tři opět v režii dirigenta souboru Stanislava Diviše. Jsou stále plny jinotajů, překvapivých slovních obratů i laskavého nadhledu (třeba při úpravě Hašlerky).
Už teď si troufám tvrdit, že máme co dočinění s jednou z nejlepších letošních desek. S velkou radostí musím oznámit, že Krásné nové stroje svůj debut nejen vyrovnali, ale v mnohém překonali. Jednoduše řečeno skvělá deska. Bravo.